Jak se říká penalte? Vysvětlení pravidel a historie pokutového kopu

Máte pocit, že jste slyšeli slovo „penalta“ celou život, ale nikdy jste si nebyli jisti, jestli je to správně? Nebo vás napadlo, proč se tomu v oficiálních předpisech říká něco úplně jiného? Pokud sledujete fotbal, určitě znáte ten moment, kdy rozhodčí ukazuje na bílou tečku uprostřed hřiště. Je to jedna z nejnapínavějších situací na stadionu. Jenže když otevřete oficiální pravidla hry, narazíte na termín, který zní mnohem formálněji.

Odpověď na otázku „jak se říká penalte?“ je jednoduchá, ale má své háčky. Ve hovorové češtině i v médiích používáme výhradně slovo penalta. Tohle slovo pochází ze španělštiny nebo italštiny (zkratka z „penalti“). Je to takové univerzální označení, které všichni rozumíme. Když ale chcete znát přesný, oficiální název podle mezinárodních pravidel, musíte použít termín pokutový kop.

Proč existují dva názvy pro stejný úkon?

Většina lidí ani netuší, že „penalta“ není české slovo. Je to cizojazyčný výraz, který se do našeho jazyka dostal přirozenou cestou - prostřednictvím sportovního komentáře a každodenní komunikace. Čeština má tendenci přijímat cizí výrazy, pokud jsou kratší a snadněji vyslovitelné než jejich domácí ekvivalenty. Říct „penalta“ zabere méně úsilí než říct „pokutový kop“. A protože se toto slovo používá po celém světě, stalo se součástí globálního fotbalového slangu.

Oficiální pravidla fotbalu však spravuje organizace nazvaná IFAB (International Football Association Board). Tato instituce stanovuje pravidla, která platí ve všech zemích světa, kde se hraje fotbal podle standardních pravidel. V anglických textech se používá termín „Penalty Kick“. Český překlad tohoto pojmu je doslovný a přesný: pokutový kop. Slovo „pokuta“ odkazuje na trest za prohřešek, a „kop“ popisuje samotnou akci.

Je důležité rozlišovat mezi hovorovou řečí a oficiální dokumentací. Pokud píšete článek do novin, komentujete zápas nebo mluvíte s přáteli u piva, používejte „penaltu“. Je to přirozené a nikoho to nebudí. Pokud ale studujete pravidla pro rozhodčí zkoušku, připravujete právní dokumenty týkající se sázek nebo píšíte odborný text o historii fotbalu, mějte na paměti termín „pokutový kop". Rozhodčí na hřišti také často používají oba výrazy, ale v protokolu zápasu bude vždy uveden jako pokutový kop.

Kde se penalty objevily poprvé?

Historie pokutového kopu sahá až do konce 19. století. Před jeho zavedením byl problém s hráči, kteří bránili soupeřům přímo před branami. Brankář nemohl nic dělat a obránci často faulovali, aby zastavili jistou branku. Potřebná byla nějaká forma trestu, která by kompenzovala tuto ztracenou příležitost.

Irsko je často připisováno jako místo, kde se tento koncept poprvé objevil v roce 1890. Oficiálně byl však pokutový kop schválen na zasedání IFAB v roce 1891. Pravidla tehdy vypadala trochu jinak. Míč musel být umístěn na bod, který byl vzdálen 11 yardů (přesně 10,05 metru) od branky. Dnes je tato vzdálenost stále stejná, což je zajímavý fakt. Znamená to, že fyzické rozměry této klíčové části hry se změnilo jen minimálně za více než sto třicet let.

Původní pravidla nestanovovala, jak daleko musí ostatní hráči stát od míče. To vedlo k chaosu, kdy se hráči tlačili kolem střelce a brankáře. Postupem času se pravidla zpřísňovala. Dnes musí všichni ostatní hráči kromě střelce a brankáře stát alespoň 9,15 metru (10 yardů) od míče. Tato vzdálenost odpovídá hloubce vápence, což usnadňuje rozhodčím kontrolu dodržování pravidel.

Jak probíhá exekuce penaltky?

Abychom plně pochopili podstatu tohoto trestného kopu, musíme se podívat na technické detaily. Pokutový kop není jen takový volný úder z blízka. Má striktní pravidla, která musí dodržet střelec, brankář i rozhodčí.

1. Pozice míče: Míč leží nehybně na bodě pro pokutový kop, který je uprostřed šířky hřiště a 11 metrů od branky.
2. Pozice brankáře: Brankář musí stát na vlastní brankové čáře, čelem ke střelci. Nemůže posunout nohy dopředu, dokud střelec míč nekopne. Mohou se pohybovat ze strany na stranu, ale nesmí opustit rovinu čáry.
3. Pozice ostatních hráčů: Všichni ostatní hráči musí být mimo vápence a alespoň 9,15 metru od míče. Často se stává, že se hráči snaží nahnout do vápence dříve, než míč opustí nohu střelce, aby dezorientovali brankáře. To je proti pravidlům.
4. Střela: Střelec musí míč kopnout vpřed. Nesmí ho pouze dotknout nebo zahrát přihrávku zpět. Jakmile míč opustí nohu, může jej znovu hrát, pokud se odrazí od tyče nebo brankáře.

Rozhodčí foukne do pískalice, čímž signalizuje zahájení kopu. Pokud střelec poruší pravidla (například finta na brankáře bez záměru kopnout), může mu být vykázaný žlutá karta a kop se opakující. Pokud brankář poruší pravidla (například vyběhne před čáru) a gól padne, gól se počítá. Pokud gól nepadne, kop se opakuje.

Penaltový rozstřel: Kdy nastupuje drama?

Někdy se stane, že zápas skončí remízou a vítěz musí být určen. V takovém případě nastupuje penaltový rozstřel. Toto je specifická fáze soutěže, která nemá nic společného s běžnými pokutovými kopy během hry. Rozstřel se používá hlavně v pohárových soutěžích, kde nelze hrát prodloužení nebo kde prodloužení nepřineslo výsledek.

Pravidla rozstřelu jsou následující:

• Každý tým vystřídá po pěti pokutových kopech.
• Hráči se střídají, dokud jeden tým nezíská nevratný náskok.
• Pokud po pěti kolech je remíza, pokračuje se do tzv. „smrti“, kde každý tým vystřelí po jednom kopu, dokud někdo netrefí a druhý netrefí.
• Kopat mohou pouze hráči, kteří byli na hřišti v době ukončení hry (včetně prodloužení).

Tato fáze je psychologicky velmi náročná. Statisticky platí, že úspěšnost střelců v rozstřelu klesá ve srovnání s běžnými penaltami během hry. Tlak na jednotlivce je enormní. Historicky nejznámějšími momenty jsou například finále mistrovství Evropy nebo Světového poháru, kde právě penaltový rozstřel rozhodl o titulu mistra.

Technika střely: Co dělají nejlepší?

Nejlepší střelci penalt, jako jsou historické osobnosti Roberto Baggio nebo současné hvězdy, mají specifickou techniku. Není to jen o síle. Jde o umění klamu a přesnosti.

Většina střelců cílí do rohů branky. Brankáři mají největší šanci zachytit míč, pokud jde středem, ale tam je také nejméně místa pro chybu. Proto se doporučuje kopat do spodního rohu, kde je pro brankáře nejtěžší dosáhnout, zejména pokud má menší postavu. Někteří hráči používají techniku „Panenka“, kdy míč jemně nadhazují přes brankáře. Tato technika je riskantní, protože vyžaduje dokonalou časování a nervy z oceli. Poprvé ji proslavil Pavel Nedvěd v roce 1996, ale původcem je český legenda Antonín Panenka.

Důležitá je i běhová dráha. Krátký rozbeh umožňuje větší kontrolu, delší rozbeh přidává sílu. Nejlepší střelci kombinují oba prvky. Také pozorujte pohledy brankáře. Mnozí brankáři dávají najevo, kam skočí, ještě předtím, než míč kopne. Dobrý střelec čte tělo brankáře a reaguje v posledním okamžiku.

Časté mýty o penaltách

Existuje několik mýtů, které se kolem penalt otáčejí. Jeden z nich tvrdí, že brankář má vyšší šanci zachytit míč, pokud skočí ve stejném směru jako pohyb střelcova těla. To není pravda. Studie ukazují, že brankáři spíše hádají směr na základě statistik střelce než na základě okamžitého vizuálního podnětu. Dalším mýtem je, že penalty jsou čistě štěstí. Ačkoliv prvek náhody existuje, statistiky dlouhodobě ukazují, že určité typy střelců mají konzistentně vyšší úspěšnost. Například hráči, kteří kopou levou nohou, mají mírně vyšší úspěšnost než ti pravonohý, což může souviset s tím, že většina brankářů je praváků a lépe čtou pravé nohy.